Kdy jste začal působit v PFS a jaká cesta Vás k tomuto sboru přivedla?

Má cesta do PFS byla trochu netradiční. Původním vzděláním jsem totiž rozhodně ke kariéře zpěváka nesměřoval a sborový zpěv byl jen mým koníčkem a velkou zálibou. Vše začalo tím, že jsem jako dlouholetý zpěvák Vysokoškolského uměleckého sboru a absolvent Elektrotechnické fakulty ČVUT byl na základě konkurzu přijat na tehdy ještě povinnou vojenskou službu do Armádního uměleckého souboru V. Nejedlého. Tam jsem se poprvé setkal s každodenní uměleckou prací mezi profesionály a přijal myšlenku, že by zpěv mohl být víc než jen mým koníčkem. Po krátkém rozmýšlení jsem si uvědomil, že techniky a moderních technologií bude v životech lidí přibývat i bez mého přispění, ale hudba a zpěv přináší lidem hodnoty, které budou časem stále vzácnější. A tak jsem se přihlásil na konkurzy do dvou tehdy v Praze působících koncertních profesionálních sborů, do Pražského filharmonického sboru (PFS) a Pěveckého sboru Československého rozhlasu (PSČR), a rozhodnutí tak nechal na jejich výsledku. V PFS jsem tenkrát ještě neuspěl, ale byl jsem přijat do PSČR a od roku 1989 pod vedení Pavla Kühna sbíral své první profesionální zkušenosti. Po třech letech jsem se na konkurz do PFS přihlásil znovu, a tentokrát již uspěl. Tak začalo mé dnes již 28 let trvající působení v našem sboru.

 

Patronem letošní sezony je dirigent Zubin Mehta. Utkvěly Vám v paměti některé koncerty nebo zkoušky s ním?

Pan dirigent Zubin Mehta je myslím bez nadsázky naším „miláčkem“. Všechny koncerty, kterých byly od 90. let desítky, určitě patří k mým nejkrásnějším zážitkům. Jeho mistrovství podle mého názoru spočívá v tom, že hudbě v nejlepším smyslu slova slouží. Nikdy jsem neměl pocit, že by jeho představy
a připomínky nějakým způsobem násilně či nepřirozeně zasahovaly do studovaných skladeb. Výsledkem je, že hudba pak naprosto přirozeně a s velkým mistrovstvím vedení interpretů proudí k posluchačům a dokáže vstupovat až do jejich duší. Navíc jeho dirigentské gesto patří k těm nejkrásnějším, které jsem poznal. Ve vztahu k našemu sboru bych chtěl zmínit jednu příhodu, která ho myslím dokládá nejlépe. V červenci roku 2005 jsme na jednom z našich mnoha turné v Izraeli pod jeho taktovkou zpívali 5x Verdiho Requiem a 9x Beethovenovu IX. symfonii. Po jednom z těchto koncertů maestro pozval celý sbor na večeři do indické restaurace. A nejen to, po jejím skončení přijal naše neoficiální pozvání a navštívil nás na terase hotelu, kde s námi poseděl a kde jsme mu na jeho přání také zazpívali některé české a moravské lidové písničky. Byla to pro nás velká pocta!

 

Jako tajemník sboru máte větší možnost nahlížet i do práce lidí, kteří se o sbor starají organizačně. Je to pro Vás jako člena sboru spíše výhoda, nebo naopak musíte čelit dvěma rozdílným pohledům a často hledat ten svůj vlastní?

Jako tajemník působím ve sboru myslím už 15 let. Pěvecký sbor považuji z pohledu sociální komunikace za naprosto ojedinělý pracovní kolektiv. Neznám totiž jiné zaměstnání, ve kterém tak obrovské množství lidí současně v jednu chvíli a na stejné pracovní pozici vykonává prakticky stejnou a zároveň provázanou činnost, která dohromady vytváří jeden celek. Například u orchestru funguje vzhledem k různému nástrojovému obsazení mnohem širší vnitřní hierarchie než ve sboru. Ale zpátky k otázce. Jak to tak bývá, vše má své dvě strany. Výhodou je, že mi tato práce rozšířila obzor a přinesla mnohem širší vhled do problematiky fungování sboru i celé organizace. Získal jsem velké zkušeností v práci s lidmi a uvědomil si souvislosti, které jsem si dříve jako zpěvák neuměl ani představit. V tomto ohledu je práce tajemníka velmi obohacující. Na druhou stranu to však zákonitě přináší také nové konflikty a komplikace. Například mám na starosti při cestách sboru rozpis ubytování v hotelích, zasedací pořádek v autobusech či rozdělení do skupin. I když máme vypracován poměrně sofistikovaný systém, který se snaží zohledňovat délku působení zpěváků ve sboru a jejich věk, nelze bohužel vždy vyhovět všem přáním a představám. Často se tak někdo ocitne někdo v pozici „zvýhodněného“ a jiný „handicapovaného“. Proto mohou mít kolegové občas dojem, že pro ně nemám dostatek pochopení. To jsou chvíle, kdy mi není úplně hej, ale k mé práci to prostě patří. Naštěstí přes všechny zmíněné komplikace stále vnímám jejich většinovou důvěru, bez které by se tato práce opravdu dělat nedala.


PFS spolupracuje i s dalšími velkými dirigentskými osobnostmi. Která z nich Vás během dosavadního působení ve sboru nejvíce inspirovala?

Vedle Zubina Mehty rád vzpomínám na moje první setkání s Wolfgangem Sawallischem. Bylo to na dvou koncertech v Zürichu v roce 1996 s Dvořákovým Requiem. Sawallischovi tehdy bylo už 72 let a ke sboru se vracel po 12leté pauze. Poprvé s naším sborem spolupracoval již v roce 1965 (to jsem se narodil) a byl dlouholetým přítelem sbormistra Veselky, pod jehož nastudováním se sborem provedl desítky koncertů v Praze i ve světě, ke kterým například patří i představení Wagnerova Lohengrina ve slavné La Scale. Se sborem navíc natočil u Supraphonu mezinárodně oceněnou nahrávku právě Dvořákova Requiem. Cítil jsem proto velkou zodpovědnost. Koncert měl jedinečnou atmosféru a lepší kritiky na naše vystoupení jsem snad nikdy nečetl! Byl to úžasný zážitek. S panem dirigentem jsme se pak ještě jednou setkali v roce 2010 v Izraeli na 7 koncertech Mendelssohnova Eliáše s Izraelskou filharmonií. 

 

V létě je PFS rezidenčním sborem na operním festivalu v Bregenz. Můžete srovnat inscenace a působení sboru v jeho začátcích a nyní, když už se do Bregenz vrací 10. sezonu?
Rozdíly v účinkování nevnímám ani tak v průběhu let, ale odvíjí se spíše od konkrétních operních titulů a osobností režisérů, se kterými jsme spolupracovali. Nejvíce vzpomínám na dvě produkce. První byla opera Pasažérka od Mieczyslawa Weinberga, kterou režíroval David Pountney. Bylo to naše první účinkování v Bregenz v roce 2010 a opera z hlediska sborového partu nepatřila k těm náročným, zvláště pro pánskou část sboru, ale samotný děj opery a jeho scénické a inscenační zpracování bylo velmi působivé a dodnes ho považuji za jedno z nejpůsobivějších, které jsem kdy zažil. Často při něm doslova běhal mráz po zádech. Tím druhým představením byly Offenbachovy Hoffmannovy povídkyv režii Stefana Herheima. Pan režisér je známý svými někdy trochu „extravagantními“ inscenacemi, a proto již předem této spolupráci předcházely ze strany zpěváků různé obavy. Spolupráce s panem režisérem však byla neuvěřitelně příjemná a inspirující. Celá příprava v Bregenzu byla velmi intenzivní a vyžadovala velké nasazení, neboť na nás kladla mimořádné nároky na scénické akce. O to větší uspokojení jsme pak zažívali po každém představení.

 

Máte čas také na něco jiného než sborovou hudbu?

Během běžného roku mi příliš času na jiné zájmy nezbývá, zvláště když vezmu v úvahu i dlouhé letní působení v Bregenz. Považuji se však za domácího kutila a rád se pouštím do nejrůznějších oprav a staveb všeho druhu. Poslední radostí, kterou jsem si udělal, byla úprava našeho žižkovského dvorku, který se mi, doufám, podařilo přetvořit v hezkou okrasnou zahradu, určenou k odpočinku a relaxaci nejen nás, ale i našich spolubydlících.

Další členové týmu